Ne každý z nás má na to, aby si pořídil vlastní byt či dům. Většina z nás musí bydlení řešit formou nájmu či podnájmu. Zde je ovšem veliký rozdíl a je třeba si dát pozor na formulaci ve smlouvě.
Nájmem se myslí poskytnutí nemovitosti vlastníkem za dohodnutou částku nájemci na určité období. Tato smlouva se řídí Občanským zákoníkem a tak poskytuje jistou právní ochranu pro nájemce i pro poskytovatele nájmu.
Pronájmem se rozumí poskytnutí nemovitosti nájemcem, tudíž ne vlastníkem bytu. Co se týče smlouvy o pronájmu, Občanský zákoník tento vztah nijak neřeší nebo lépe řečeno, nezná. Z toho plyne, že je zde velmi složité domáhat se jako nájemce (v pronájmu) práv, jinak ošetřených např. v nájemní smlouvě. Může nastat např. situace, kdy vlastník bytu dá výpověď nájemci, který dále poskytuje v tomto bytě pronájem. Nájemce o této situaci nemusí uvědomit lidi které má v pronájmu a tak se může stát, že lidé v pronájmu se můžou ze dne na den ocitnout na ulici (konec nájemní smlouvu jde ruku v ruce s koncem smlouvy o pronájmu). Jedinou možností pro lidi v pronájmu, jak zůstat v tomto bytě, je dohodnout se přímo s majitelem bytu na nové nájemní smlouvě („bez zprostředkovatele“ tj. bývalého nájemce).
Zn. Bydlení „spolu“
V současné době, kdy je svět zmítán ekonomickými krizemi a malá změna v zámoří ovlivní i ekonomiku tuzemskou, nemá mnoho lidí odvahu brát si hypotéku na byt. Nejistota zaměstnání, malý plat, vysoké výdaje a k tomu nízké bonity klientů bank ji dokonce ani neumožňují. Co je však ještě smutnější, lidé pomalu nemají už ani na to, aby si mohli dopřát ten „luxus“ pronajatý byt nesdílet s někým cizím. Ano, mluvím teď o nutně populárním „spolubydlení“.
Pokud máte to štěstí a domluvíte se s kamarády, které nějaký ten pátek už znáte a při jejich návštěvách Vás nezarazilo nic zásadního, co by komplikovalo společné bydlení, jedinou další komplikací bych snad viděl např. ve špatném výběru bytu, nebo za čas opuštění společného bydlení jedním spolubydlícím. Ve druhém případě máte vyhráno, pokud jste byli původně tři a teď Vám schází pouze jeden – v nejhorším případě to na čas společně utáhnete. Důležité ovšem je, že máte početní převahu a nově příchozího tedy můžete vystavit křížové palbě nároků. Pokud bychom se stavěli do role nově příchozího, tak bychom měli udělat dobrý první dojem, pokud možno vystupovat spíše konzervativněji a připravit se na otázky různých kalibrů.
S každým novým spolubydlícím přichází také určité riziko. Pokud opustíme myšlenky typu vrah, zloděj a podobně (tady se při nejistotě můžeme ubezpečit referencemi od bývalého seriozního pronajímatele či spolubydlícího), můžeme narazit na spoustu nepříjemných věcí, které se ale ukáží až po několika měsících spolubydlení. Týká se to hlavně provozních úkonů, jako je úklid společných místností, mytí nádobí, vynášení koše. A tady nastupuje psychologická stránka věci. Jak je možné nebo nemožné se s novým spolubydlícím domluvit, ba jej donutit k dodržování stanovených pravidel? Většinou nastává zkouška nervů kdo s koho. Pokud se nejde rozumně domluvit, většinou to bývá tak, že jedna strana vyštípe druhou, nebo to vzdá a najde si jiné bydlení.
Spolubydlení přináší finanční výhody oproti vlastnímu pobytu v nájmu, ale je to spíše „studentský styl“ bydlení. Různé párty zábavy jsou na týdenním pořádku, člověk pozná spousty nových lidí …. je to otevřený a nevázaný život. Ovšem člověk, který má rád svůj klid a „věci“ na svém místě raději zvolí život v samostatném nájmu. A zde může nastat komplikace.
Pokud se vrátíme na úvod tohoto článku, ne náhodou jsem před „populární spolubydlení“ vsadil slovíčko „nutně“. Už asi víte kam tím mířím. Má otázka zní: Je možné v tomto režimu bydlení získat kvality samostatného nájmu? Většinou ne. Jediným východiskem ze situace co mě napadá, je najít si partnera alespoň se slušným výdělkem a žít spolu „navždy“. Teď mě napadla ještě jedna možnost, ale stěhování zpátky k rodičům by byl přeci jen krokem zpět ….